Už od doby, kdy jsem byl v pubertě, jsem měl pocit, že lidé jsou jako otroci, kteří musí tvrdě studovat, aby získali práci. Získali práci, aby mohli žít. A pak jen pracovali, dokud v podstatě nezemřou. Když mi v mládí došlo, že takhle bude vypadat celý můj život, zhroutil jsem se. Říkal jsem si, že takový život nechci a nebudu žít. Přesto jsem se však tento pocit snažil dlouhá léta vytěsnit a dělal to samé, co ostatní.
Pak se mi ale začal v šerých dnech a temných nocích vracet zpátky ve formě depresí.
Mezitím jsem si maloval své pocity na plátno, často pod vlivem alkoholu, který mi pomáhal toto všechno držet pohromadě. Takto vzniklo i dílo Freedom, které bylo vizí toho, jak bych chtěl žít. A také dílo Death in the Mirror, které bylo jeho protipólem a vyobrazovalo mé pocity bezmoci a úvahy o tom, zdali má vůbec smysl žít, když člověk nemůže dělat to, co bylo důvodem jeho příchodu na tento svět.
Myslel jsem si, že peníze jsou zlo, pro které musíme pracovat a představoval jsem si život bez nich. Pak jsem se ale začal dozvídat, jak funguje mysl, podvědomí a programy, které jsme si v mládí převzali od dospělých. Začal jsem se dozvídat, že lze onu mysl přeprogramovat a naruby tím obrátit celý svůj život.
A to jsem také udělal.